Lilia Khousnoutdinová je publicistka, politoložka, ceremonialistka, návrhářka ale také lektorka ženských kruhů. Je autorka mnoha projektů; Cesta Extáze (online vzdělávání pro každou ženou), Ecstatic Travel, #jsemzenajsembohyne (charitativní projekt), Zenavzenu (nejnovější projekt založený na podpůrném sdílení žen z různorodých odvětví i sociálních zázemí) ale také sbírky Ženské příběhy a několika dalších knih.
Lilia mimo jiné spoluzaložila první výcvik ceremonialistek v ČR, kde se zaměřuje na rozvíjení ženského potenciálu a návrat přechodových rituálů.
Dnes si Lilií popovídáme o ženství, sebe důvěře, ženské energii, ženských kruzích ale také o soupeření a překážkách, které si ženy nejčastěji staví do svého života.
Lilia, jste zakladatelkou mnoha projektů. Jedním z nich je i inspirující, autentická a velice osobní sbírka Ženské příběhy a další podobné knihy. Jaký je příběh a cesta Lilie Khoutsnoutdinové?
Ženské příběhy byla první kniha, kterou jsem sestavila a vydala v roce 2012. Nejedná se ale zdaleka jen o můj osobní příběh. Naopak je to sbírka utkaná z velmi intimních zpovědí skoro padesáti žen. Nakonec se ukázala jako pro ženy velmi inspirativní v tom smyslu, že některé věci jsou opravdu možné, ale také posloužila jako podpora pro ty, které měly pocit, že jsou „jediné špatné a divné“ a najednou zjistily, že tomu tak není, protože i ostatní si prošly něčím podobným. Prostě je to fascinující a pestrá paleta různých ženských zkušeností.
Co se týká mého osobního příběhu, ten se tam prolíná samozřejmě taky, byť naprosto minoritně. A pokud bych ho měla zkusit odvyprávět do jednoho odstavce, bylo by to asi nemožné. Každopádně teď v létě chystám na své 33. narozeniny vydat takový svůj deníček nebo zápisník o lidech, místech a tématech, které mě v životě nejvíc ovlivnily. Takže tam se určitě s mým příběhem mohou zájemci setkat blíž.
Co pro vás znamená slovo „ženství“?
To je velmi zákeřné slovo. Často, když se bavíme o mužství a ženství, míváme tendenci spadat do určitého stereotypu v tom smyslu, že pokud jsem se narodila v ženském těle, musím být „nějaká“. Já ale pevně věřím, že ať už jako muži či ženy, měli bychom mít nespočet možností, jací můžeme být a co můžeme v životě dělat.
Zároveň lze ženství chápat jako určitou polaritu či energii. Podobně jako je den a noc, existuje i mužská a ženská energie, nebo jang a jin, aktivita a pasivita, mysl a emoce a spousta dalších protikladů. Pro mě je to zajímavá abstrakce v tom smyslu, že ve chvíli, kdy se v lásce tyto dva protiklady spojí, vzniká určitá tvořivá síla, kterou ostatně vidíme ve chvíli, kdy se rodí nova esence ve formě dítěte. Věřím ale, že spojení těchto dvou kvalit je vlastně potřeba pro jakékoli tvoření. Zda-li jej ponesou lidi v ženském či mužském těle nebo v nějaké kombinaci, to je potom opravdu jen na nás.
Zároveň si myslím, že ženství lze více spojovat s určitou pečující kvalitou. Podotýkám, že to opět neznamená, že by ji měli vykonávat zrovna lidé biologicky ženského pohlaví. Každopádně tyto „ženské“ kvality, jako je emoční péče, péče o domácnost, o staré lidi, o pohodu, o krásu v prostoru, jsou zpravidla v naší společnosti těžce podhodnocené a věřím, že v tom spočívá i určitý klíč. Že kdybychom dokázali znovu nalézt úctu a hodnotu k těmto kvalitám, tak by se náš životní styl, individuální i kolektivní, mohl dostat do mnohem větší rovnováhy.
V rámci své práce spolupracujete s mnoha ženami. S čím ženy podle vás mezi sebou nejčastěji bojují? A jaké překážky si my jako ženy do života stavíme nejčastěji?
Soupeření nebo naopak sesterství a podporu mezi ženami považuji za naprosto klíčová témata dnešní doby. Ženy, které neměly po mnoho staletí snadno přístupnou možnost realizovat se jinak než skrze vztah s nějakým mužem, do značné míry stále nesou tento otisk nutnosti soutěžit mezi sebou, když to řeknu ne úplně hezky jako „samičky“. Toto nastavení pro nás samozřejmě není zdravé a osobně si myslím, že vyplývá primárně z té historie, kterou jsme si my ženy kolektivně prošly.
Když se podíváme na sociologické výzkumy, v tomto směru udělala velmi záslužnou práci Phyllis Chesler ve své knize Woman´s inhumanity to woman. Tam ukazuje, že ženy, které mají tendenci nejvíc srážet či jinak terorizovat ostatní, jsou zpravidla ty, které samy sebe, svůj život a obzvlášť, což je velmi zajímavé, svůj sexuální život, hodnotí nízko. Na základě toho tedy lze opravdu říct, že vyšší spokojenost s vlastním životem je propojená s více funkčními vztahy s ostatními ženami. Potřeba soutěžit tedy často pramení právě z pocitu nespokojenosti nebo nízké sebehodnoty.
Má osobní zkušenost je taková, že ve chvíli, kdy si kolem sebe postavíme takzvaný kruh sester, tedy žen, které nás podporují, s nimiž můžeme být autentické, jež nás berou takové, jaké jsme a podrží nás ve chvíli, kdy padáme, nebo naopak s námi radostně a upřímně oslaví naše vítězství, je to jeden z největších opěrných bodů, které lze v životě mít. Zároveň to považuji za obrovský dar, který nás může velmi vyživovat. A to ani nemluvím o tom, že ženský kolektiv může být místem pro nesmírně kreativní a inspirativní spolupráce.
Z čeho podle vás pramení nedůvěra žen v sebe sama?
Většina těchto otázek pramení z dětství. Málokterá z nás měla ideální rodinný kontext. Zpravidla jsme se setkávaly s kritikou, některé možná s velmi toxickou, třeba i ze strany vlastní matky. Mnoho žen zase nikdy nezažilo podporu, ocenění ani kladné hodnocení od otce. Následně jsme pak vstoupily do školního systému, který neustále srovnává dle dosti omezených mantinelů. Právě z těchto důvodů pro nás často může být těžké najít si a vytvořit referenční body pro důvěru v sebe sama, pro sebehodnotu a nebo pro dnes tak často zmiňovanou sebelásku.
Na svém webu píšete: „Vztahy s ostatními ženami jsou absolutním základem toho, o co se jako ženy můžeme opřít. Dobré podpůrné vztahy mezi ženami jsou nutné pro zdravé fungování celé společnosti.“ Proč jsou ženské vztahy pro nás tak důležité?
Z vlastní zkušenosti vím, že pokud mám kolem sebe skupinu žen, které mě podporují, moje kapacita ustát životní těžkosti je mnohonásobně vyšší. Ženský kruh je zároveň ideální místo pro odpočinek. Zde totiž můžu sundat všechny své masky a být jen sama sebou. Zde vidím a zažívám, že mohu být přijímaná, milovaná i obdivovaná ve své nahé autentické podobě a zároveň, a to mi přijde naprosto klíčové, zde dostávám i upřímnou zpětnou vazbu. Právě tady se mohu spolehnout na to, že mi ostatní ženy vždy upřímně řeknou, co si myslí a že mě nebudou vždy jen chválit a takzvaně mi mazat med kolem pusy. Když udělám chybu, uznají to, ale zároveň mě ujistí, že je to v pořádku a i přesto mě mají pořád rády. Ta nejhodnotnější podpora totiž vůbec nemusí být o chvále. Může to být často naopak autentická zpětná vazba, do které patří i konstruktivní a láskyplná kritika.
Co se týká té společenské roviny, samozřejmě ve chvíli, kdy mám funkční ženské vztahy, mohu se o ně v těch nejnáročnějších časech opřít, čímž lze předejít mnoha negativním konsekvencím. Asi nejjednodušším příkladem je v tomto směru porod a období následující po něm. Totiž ve chvíli, kdy je žena sama zavřená v izolaci, může se z toho krásného zázraku nového života velice rychle stát depresivní noční můra. Ne nadarmo v dnešní společnosti řešíme obrovský výskyt poporodních depresí. Já sama jsem bytostně přesvědčená, že ve chvíli, kdy ženě dobře fungují komunitní vazby nebo právě tento sesterský okruh žen, lze mnoha těm případům předejít, už jen tím, že někdo mamince pomůže, popovídá si s ní, dá jí příležitost osprchovat se, protože na chvíli miminko pochová. Z mé zkušenosti opravdu stačí málo. Díky této drobné podpoře pak může matka prožívat poporodní období v jeho krásné, jemné a naplňující podobě, což má samozřejmě jak na ni, tak i na dítě dlouhodobý pozitivní vliv. Takže opravdu stojí za to ji podpořit, aby se cítila dobře.
Jak fungují ženské kruhy neboli „sesterství“ a s čím mohou ženám pomoci?
Sesterský kruh je většinou místo, kam žena přijde a pod vedením jiné lektorky prochází nějakým programem. Zpravidla se tam odehrává sdílení příběhů, samozřejmě v důvěrné atmosféře, kdy se nic nevynáší ven, kdy nikdo nekomentuje nevyžádanými radami a podobně. Zkrátka se tam opravdu učíme naslouchat a celkově stavět sesterské vztahy. Zároveň se tam často sdílí i jídlo, nebo ženy společně něco tvoří. V těchto kruzích můžeme zažít, že podpůrné přátelství mezi ženami může opravdu existovat a na základě této zkušenosti tyto sesterské vztahy začít více šířit i ve svém každodenním životě.
V tomto směru nicméně platí, že ve chvíli, kdy přijdu do prostoru, který organizuje někdo jiný a mám cíleně tři hodiny jen na to, abych si užila podporu, sdílení a tvoření, je větší pravděpodobnost, že se uvolním a opravdu si to užiji, že načerpám sílu a inspiraci. V každodenních přátelstvích může být naopak mnohem těžší zorganizovat si čas a prostor na to, abychom se opravdu cíleně s tímto záměrem sešly a aby nám setkání nic nenarušilo.
Kromě předporodních rituálů nabízíte například i rituály, které pomohou ženám ve snaze o početí?
Rituály jsou různé, v zásadě existují hlavní tři druhy. První jsou rituály přechodové, jako je svatba, rozvod, narození dítěte… Prostě oslavy, které nám dovolují pozitivně, v kontextu darů, požehnání, dobrých přání a v kruhu nejbližších, vstoupit do nové životní etapy. Potom máme rituály sezonní, které se zpravidla týkají sezonních cyklů. Ty hodně slavili zejména naši předkové, ať už keltští nebo slovanští. K těm nejznámějším patří Dušičky, První máj neboli Beltaine, Hromnice, Dožínky. Jsou to příležitosti pro komunitu, aby se sešla a připomněla si, že i přes různé konflikty, nešvary a hádky má v zásadě nějaký společný cíl, který ji sjednocuje. Kromě toho, že tyto rituály jsou skvělou příležitostí pro oslavu, dávají nám i možnost vylepšit a utužit vztahy v naší vesnici, komunitě. Poslední kategorií jsou potom takzvané rituály všedního dne, které můžeme vykonávat v rámci pravidelných činností. Během nic vlastně nacházíme způsoby, jak vnést určité vědomí, hloubku a symboliku do věcí, které vykonáváme stále stejně a nebo jak se můžeme podpořit v běžnějších úkonech, jako je třeba začátek či konec projektu tím, že k nim navíc přidáme oslavu. Zároveň se v těchto chvílích můžeme pozastavit, udělat si jasno v tom, kam míříme a proč vlastně danou věc děláme. Z mé zkušenosti nám takové momenty pomáhají v zacílení a v tom, abychom svou energii směrovali efektivně.
Rituál může mít téměř libovolný záměr, takže rituál na početí nebo požehnání početí samozřejmě také existuje. Je jen méně častý než například rituály předporodní, poporodní či třeba svatební. Určitě však věřím, že rituál může být v tomto případě velmi podpůrný, už jen proto, že jeho součástí bývá mimo jiné i sdílení zkušeností, tipů, triků a rad od širšího kruhu žen. Zároveň je tam pochopitelně i uvědomění si podpory lidí z našeho okolí, vlastně určité sounáležitosti, soucítění, což může být také samo o sobě velmi motivující.
Co podle vás blokuje ženskou energii? Mohou to být i produkty, které používáme?
Tady vidím dvě roviny. Určitě se můžeme bavit o produktech, které blokují naši energii, nebo které snižují vitalitu obecně, a to mužům i ženám. Bavíme se o nekvalitním jídle, o toxických látkách, které se používají víceméně ve všem, od textilu až po stavební materiály. Tam už je pak na nás, jak žijeme, co jíme, pijeme, co si na sebe oblékáme a zda si pro sebe volíme to lepší a zdravější.
Kdybychom se chtěli podívat konkrétně na ženy, jedna rovina spočívá v otázkách kolem toho, co s naší cykličností a emocemi dělá hormonální antikoncepce a jiné druhy hormonálních preparátů. Nicméně toto je debata, kterou bych raději přenechala odborníkům... A co se týká nějakých jednodušších záležitostí, je to velmi zrádné v tom, že cokoli člověk řekne, nechtěně tím nabízí určitý stereotyp ženskosti. Můžeme si například říct, že ženy by mohly víc nosit sukně. Ale ne vždy to platí, protože některé z nás jsou ve své podstatě opravdu takzvaně „kalhotové“. Pro jednu může být velkou revolucí, že si dovolí jít v šatech tančit do lesa. Právě to pro ni může znamenat proces znovunalezení její ženské podstaty. Pro jinou bude zásadní, že si dovolí nosit BDSM kostýmky, čímž otevře nějakou tabuizovanou oblast své sexuality, a tím se lépe propojí se svou ženskou erotickou energií. A pro další může být zlomové to, že se konečně začne učit střílet, čímž vlastně také „odšpuntuje“ určitou část své osobnosti, která byla do té doby zazděná a třeba tím svou ženskost probudí. Schválně volím trochu extrémní příklady, protože chci ilustrovat, že z mého pohledu neexistuje žádná „správná“ žena nebo žádná „správná“ ženskost. Jak už jsem říkala, můžeme se bavit o mužské a ženské energii jako o určitých abstraktních polaritách, z nichž je tvořen svět. Zároveň ale i ta takzvaně „ženská“ energie může mít nekonečné množství různých podob a v žádném případě bych se nechtěla uchýlit k nějakému stereotypu.
Jak byste vysvětlila vztah mezi měsícem a naším menstruačním cyklem?
Průměrný menstruační cyklus má stejný počet dnů jako průměrný měsíční cyklus, což samo o sobě nasvědčuje tomu, že nějaký vztah tam nejspíš bude. Zároveň víme, že lunární cyklus řídí přílivy, odlivy a má jistý vliv na naše emoce a vůbec eventuálně i na jiné hladiny tekutin nežli jen na oceán. Většina žen pozoruje souvislosti mezi průběhem měsíčního cyklu uvnitř svého těla a tím na nebi. Pro mnoho žen je zároveň přirozené menstruovat na novoluní nebo na úplněk, i když to samozřejmě nemusí být pravidlem.
Spousta žen také během menstruačního cyklu pozoruje změny nálad, stejně tak jako během měsíčního cyklu. Mě samotnou fascinuje možnost mapovat si samu sebe a vytvořit si takovou vlastní cyklickou mapu právě podle toho, co ve svém vlastním chování odpozoruji. Poté mohu maximálně ladit a plánovat svůj život v souladu s tím, co předpokládám, že se v mě bude dít. Například, pokud vím, že během menstruace bývám vyčerpaná a potřebují víc spát, neplánuji si na to období maximální pracovní nasazení, ale spíš volno. Když naopak vím, že během ovulace jsem komunikativní a líbí se mi pozornost, je to skvělá příležitost pro podcast, vystoupení nebo konferenci.
Jaký tipy byste dala ženám, aby se naučily přijímat své ženské tělo?
Myslím, že přijetí těla spočívá ve dvou bodech. První je uvědomění si vděčnosti za to, že tělo funguje, že je zdravé nebo relativně zdravé a za to, co všechno můžu díky němu a skrze něj prožívat, ať už to jsou doteky, příběhy, vizuální obrazy či třeba vůně. Je dobré si uvědomit, že právě tělo nám tady v té 3D realitě zprostředkovává nádherné vjemy a zároveň se díky němu můžeme přibližovat k dalším osobám, komunikovat, vytvářet vztahy, intimitu.
Zároveň je fajn vystoupit z nějakého striktního definování krásy, které považuji za velmi škodlivé. Nic nemám proti zdobení se, ani nepopírám, že krása má svou hodnotu a je inspirující. Každopádně, jakmile zapadne do určité škatulky, může se z ní stát rakvička pro mnoho jinak zdravých a doopravdy, byť třeba nekonvenčně, krásných žen. Tudíž je dobré oprostit se od stereotypů a zaměřit se na to, že různorodost je velkým darem. Kdybychom si byli všichni podobní, bylo by to tu přece velmi nudné. Právě pestrost, a to nejen našich charakterů, talentů, nadání a postojů, ale právě také tělesných podob, považuji za jeden z nejkrásnějších a nejvíce inspirativních aspektů naší reality.
Jaké ženy Vás nejvíce inspirují?
Samozřejmě jsou to ženy, o nichž se ráda bavím v projektu Jsem žena. V první části s názvem Jsem žena, jsem bohyně jsme probíraly postavy ze slovanské mytologie. Ale mám ráda i výrazné postavy z jiných mytologických příběhů. Miluji též zajímavé historické osobnosti, čemuž ostatně zasvětíme další knihu Jsem žena, jsem Evropa. Ta se věnuje ženám, které se výrazně podílely na historii našeho kontinentu v různých oblastech, od vědkyň, přes umělkyně, až ke královnám a významným bojovnicím. Všechny je spojuje to, že jsou bohužel dosud velmi málo známé. Z nich mě osobně nejvíc fascinuje asi příběh toskánské panovnice Matyldy z Canossy. Dále se mi líbí například i velmi kontroverzní, zároveň mocná postava Maeve, která se objevuje v rané historii Británie. Fascinuje mě třeba i příběh Anny Boleynové, která, byť se obvykle neřadí k významným historickým postavám, podnítila vznik anglikánské církve a také dala život jedné z nejvýznamnějších královen evropských dějin vůbec, Alžbětě první.
Nejsou mi samozřejmě cizí ani ženy současnosti. Ze současných aktivistek mě teď napadají například kontroverzní spisovatelky Naomi Wolfová nebo Rupi Kaur. Jsem ráda, že navíc mohu naprosto ze srdce říct, že mě velmi inspirují i ženy z mé vlastní rodiny, například prababička, která nejen že přežila sovětský pracovní gulag, ale dokázala si následně postavit i velmi nezávislý a důstojný život jako matka samoživitelka, což byla v tehdejších podmínkách téměř nereálná záležitost. Nebo také babička, fascinující hudebnice, dirigentka, houslistka a následně i učitelka hudby, která mi ukázala, jak se umění může stát ohromnou životní oporou a inspirací...
Na co jste v životě nejvíc pyšná?
Nemyslím si, že pyšná je to správné slovo. Nicméně z některých životních momentů mám opravdu radost. Týká se to zejména mých dřívějších přednášek v akademické sféře, kdy se mi úspěšně dařilo propojovat intimní ženské momenty se seminárním prostředím na London School of Economics. Například jsem se odhodlala uspořádat seminář na téma orgasmických porodů. Věřím, že se mi podařilo jej podat skrze akademické pojmy a vysvětlit ho jazykem, který byl na katedře srozumitelný. Nejen že jsem měla plný sál a dlouhý potlesk, ale následně za mnou přišel náš starší a velmi vážený učitel a řekl, že klobouk dolů, že se opravdu něco naučil. Takže třeba právě tyto okamžiky, kdy jsem měla pocit, že se mi podařilo něco tak trochu „nemožného“ nebo velmi provokujícího, vnímám velmi pozitivně.
Dále to jsou pak veškeré zpětné vazby, které dostávám téměř denně. Zpravidla jsou to ženy, ale občas i muži, kteří tvrdí, že jim nějaká kniha, publikace, program či jiná aktivita, za níž jsem stála nebo ji podpořila, v životě reálně pomohla. To jsou pochopitelně momenty, kdy cítím, že to, co dělám, má smysl.
Máte nějaké životní motto, kterým se řídíte?
Kdysi jsem se velmi ráda podepisovala pod citát od Jalaja Bonheim „K čertu se štěstím, chci žít v extázi.“ Určitě štěstí nesnižuji, zároveň si však myslím, že touha po něčem, co je tak trochu méně uchopitelné, je lidské bytosti velmi přirozená. Z vlastní zkušenosti bych řekla, že podstatou života je milovat a tvořit. Přitom ve chvíli, kdy máme příležitost projevovat se ve světě tvořivě, ze své autentické hloubky a zároveň máme kolem sebe láskyplné vztahy, ať už rodinné, přátelské nebo právě ty sesterské, můžeme být hluboce spokojené.
Jinak bych ale řekla, že základem zdravého fungování je motto, že „krása spočívá v jedinečnosti“. A že skrze úctu k tomu, že jsme každá jiná, můžeme dosáhnout míru, pochopení, porozumění a také příležitosti k velmi zajímavým spolupracím, v nichž se můžeme navzájem skvěle doplňovat.
Lilia nás okouzilila svou jedinečností a hloubkou, kterou rozhovor nádherně pojala. Ze srdce ji děkujeme, že přijala pozvání a sdílela s námi velmi zajímavý pohled na mnoho aspektů ženského světa.
Sledujte Femvie na Instagramu nebo Facebooku, kde sdílíme nejnovější články a informace.
